Leden 2017

Začni a již neskonči

26. ledna 2017 v 17:15 | May
Vítám Tě v mém světe, drahý cizinče. Vítám Tě na MayČETI.

Doufám, že přečteš něco málo na těchto stránkách a ihned nezmáčkneš onen zákeřný křížek v pravém horním rohu.

Ať už jsi sem zakolísal pouhou náhodou nebo jsi šel na jistotu, je mi ctí, že čteš tyto řádky. Tak jako každý režisér žádá diváky v kině, skladatel rozprodané koncertní haly, bavič smějící se dav, jenž se za břicho popadá, tak i bloger či redaktor dychtí po pravidelných čtenářích a odezvě z publika. Proto se i já budu snažit vyhovět častými články, které by vás mohly zaujmout. Jedná se o výplodyfantazie, něco o životě, ale i recenze na filmy a knihy, mé názorování.
Jak se orientovat? (Tento blog je patlaninou věcí, které jsou mou součástí. Proto vám pomohu najít to správné.)
Rubriky:
  • May a life - jak název napovídá, jedná se o můj život. Střípky z mého každodenního dění, zážitky, názory, emoce.
  • May filozofuje - ...ne, ty názory a emoce patří sem, samozřejmě.
  • Knihomolství - netajím se tím, že jsem zabedněným knihomolem. Proto je tato rubrika věnovaná právě knihám.
  • Filmománie - kino nebo teplá deka a počítač? Však na tom až tak nezáleží, milovník filmů si nestěžuje. Hlavně, že kouká, no ne?
  • Život v obrazech - něco jako fotky, u nichž se budu něco jako snažit, aby byly něco jako umělecké.
  • S pastelkou - jsem člověk, co si občas něco rád načmárá, ale moc mu to nejde. Hehe. :D
  • Rhymes - a taky člověk, co občas zkouší rýmovat. A taky mu to moc nejde. Ale snaha se cení, ne?
  • Dreaming - jsem divný člověk, co má divný sny. Nedávno mě napadlo, že by mohlo být zajímavé tyto nepochopitelnosti zaznamenat. Tak uvidíme.



A kdo že vlastně jsem?
Jsem člověk, který se zaobírá neustálým přemýšlením, sněním, žitím ve fantaziích a myšlenkách. Jsem člověk, který není smířen se životem v realitě - bez čar a kouzel, létání na koštěti, bez draků, bez Peety Mellarka, bez dýchací kanyly Hazel Grace Lancasterové a bez nebezpečně svůdných slov Kocoura v botách. Jsem pošuk - to přiznávám. Proto si myslím, že čtivo, které přináším, by vaše zraky mohlo zaujmout. Nebo v to alespoň doufám.


May

Před branami

25. ledna 2017 v 19:38 | May |  May filozofuje
Jsem v maturitním ročníku. Jo, v tom ročníku, kdy se odehrává příliš mnoho změn, aby to byl člověk schopen psychicky zvládnout. (Navíc když je přesně takový poseroutek, jako jsem já, že áno.) A my z gymplu, kteří jsme se onehda před čtyřmi lety nedokázali rozhodnout, na jakou střední odbornou jít, jsme na tom přece jen o něco hůř. Dá se říct, že jakmile vylezeme z gymplu a na VŠ nejdeme, nedostaneme se, "nic z nás není". Jo. A s tímhle hlodavcem to přežij, viď…
Své rozhodování mám částečně za sebou. Na mém seznamu podávaných přihlášek mám zhruba nějaké čtyři fakulty. Pravdou však je, že čím víc navštěvuji dny otevřených dveří, tím víc se na vysokoškolské studium těším, ale zároveň se bojím, že se nedostanu tam, kam bych chtěla. Nebo že se nedostanu nikam…

Samozřejmě, že žiju s nadějí v možnosti, které mi tahle doba přináší - ať už nějakého brigádničení nebo výjezdu do zahraničí za cílem učení jazyka a práce, jako je Work and Travel a obdobně. I tak ale neustále žiju s tím neskutečným nátlakem, který se na mě valí ze všech stran a je velmi těžké mu unikat. A stačí tak málo…

Málo…


Stačí jeden pouhý, chybný krok.

Stačí chybné zatrhnutí jakéhosi písmene v testových otázkách a brány se ti uzavřou. A víte co? Snažím se na to nemyslet. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruju okolí. Pozoruju personály, spolucestující v metru i tu paní s vozíkem na chodníku. Všechny pozoruju a říkám si, že vždycky to nějak dopadne, vždyť i ta číšnice za barem najde ve svém životě štěstí. Tak co - nepůjdu na vejšku, budu mít podělanej gympl s průměrných vysvědčením, rodiče na mě budou koukat jako na tu, "co nic nedokázala" když její bratr studuje vejšku a vydělává zároveň, kdežto ona i přes nějaký ten potencionál, jež v ní spatřovali, obskakuje alkoholiky v hospodách nebo umělecký hipstery v kavárnách.
A co?

Vždyť i já jsem v těch kavárnách šťastlivcem. Šťastlivcem s čajem v ruce, protože s kávy mě bolí břicho, hehe.

Sečteno podtrženo: Nevěste hlavu - Chybným krokem to nekončí, tím to teprve začíná. Vždyť i servírka v čajovně může být šťastnější než kravaťák s balíkem!






May

Matika? Samé zbytečnosti!

8. ledna 2017 v 15:29 | May |  May filozofuje
Už to krajně nedávám. A to jsem se vážně snažila. Ale víte co? Je to stejně všechno zbytečný!
Sedím v pokoji, po celý den mi hraje pokojem Indie-Folkovská hudba (která je mimochodem super boží) a snažím se přelouskat několik příkladů z matematiky, jež se obejví v pololetním testu příštího týdne. Ach jo. Jsou to tak neskutečné kraviny, které mi k životu absolutně nejsou a nikdy, NIKDY nebudou.
Pojďme se tedy zamyslet, k čemu taková pravděpodobnost, faktoriál, kombinace a permutace vůbec je:
- Výpočet platby při nákupu v sámošce? Asi ne.
- Výpočet příjmů a jejich kontrola? No, tohle už by bylo trošku složitější než součet rohlíků, ale zaprvé: k vypočtení příjmů faktoriál neslouží; zadruhé: na to máte lidi. Takže - ne.
- Výpočet pravděpodobnosti, že se mnou ten postarší, děsně přitažlivej chlap přece jen bude? O tom bychom sice polemizovat mohli. Na jednu stranu v lásce matika neúčinkuje, je nevypočitatelná. Na stranu druhou je vztah mezi námi dvěma dávno rozhodnutý - pravděpodobnost 0%. Takže - NE!
Jak tak sedím, přemýšlím a snažím se přijít alespoň a pár věcí, k čemu mi tyhle matematický krávovinky poslouží, jediné, na co si vzpomenu, je následující:
- Nervové a psychické vypětí.
- Úbytek volného času, kdy se snažím vypočítat pouhý příklad. (A nakonec se mi jeden z těch dvanácti přece
podaří!)

Co chci tímhle článkem říct, je nevýslovný dík za svou maturitu - maturitu roku 2017. Maturitu, v níž zkouška z matematiky povinná NENÍ!
Díky.
FAKT MOC!







May

Uvnitř mě - 2017?

2. ledna 2017 v 14:25 | May |  May filozofuje
A je to tady... Rok 2017. Rok - pro mě/maturanta - rok plný změn, dobrodružství a drásání nervů. No což, řekněme, že se alespoň nebudu nudit, že áno. Možná pro ty všechny nečekané chvíle, odchod na VŠ (pokud štěstěna dá, hehe) a příchod nových lidí, se na letošek neskutečně těším. Víte, co je mega zajímavý?
Těšit se a bát zároveň. A to jako fakt.


Když se ohlédnu za rokem předchozím, tedy 2016, říkám si, že je až zvláštní, kolik jsem toho stihla.. Našla si přítele, prožila s ním několik opravdu nádherných chvil (kdy jsme na mé narozeniny a pětiměsíční výročí spali uprostřed lesa, pozorovali světlušky a když přišlo předávání dárků, rozbrečela jsem se dojetím. Složil mi osm skladeb, každá pojmenovaná tématem pojícím se s naším vztahem. Jela jsem s ním na keltský festival Lughnasad. Byla u nich ve škole a pozorovala jej, jak hraje na piano. A pak mě na něj učil. A taky jsme museli odcházet oknem, protože školu někdo zamknul a neměli jsme se jak dostat ven..). Ale proběhlo i několik chvil krajně nepříjemných, jež se pro náš vztah staly rozhodující, a já si uvědomila, že musí nastat konec, pakliže chci být v následujících měsících šťastná. Začala jsem s historickým šermem. (S ním jsem také přestala - špatný prospěch ve škole…) Po delší době se opět viděla s mou hlubokou láskou a pokročila s ní o krok dál. (To, že to momentálně mezi námi nic nemění, je bohužel věc druhá…) Taky jsem poznala neskutečné množství skvělých lidí - na natáčení, na táboře, šermu… Ano, rok 2016 byl úžasný.

Ale 2017?
Nevím, co bude. Nevím, co nastane.
Vím jen to, že během následujících 12 měsících nastane tolik změn, jako nikdy za posledních několik let. Jsou ale věci, jež chci zvládnout a učinit. Ať už dobrodružná cesta s kamarády, workcamp nebo urovnání mých zamilovaných vztahů. Hlavním cílem však je: najít svůj sen.
Pro někoho je to naprostá banalita. Jo, možná žijete jedním snem, za nímž si jdete. Ale já taková nikdy nebyla. Nemám životní cíle ani sny. Co od roku 2017 očekávám, je vytvoření právě takových snů. Začínám dospívat a cítit vzrůstající svobodu. Začínám pociťovat touhu po seberealizaci a zviditelnění, ukotvení mého pravého JÁ.
Jo, asi to nedává nejmenší smysl, ale pro mě ano. Chci být člověkem, jakým chci být. Možná to zprvu nepůjde, možná budu několik dalších dní žít ve stereotypu (snad ne!) a možná taky budu muset dennodenně koukat na motivační videa. Ale řekněme si, každý nějak začína, no ne?

A víte co? Přeju vám to samé! Najděte sebe sami, najděte své cíle! Poslechněte zvuk uvnitř vás!
…a taky mějte pevné nervy s neaktivní May.
Čágo!



May