O Anie Songe, splněných snech a trapných chvílích

24. července 2016 v 21:41 | May |  May a život
Blíží se večer, já konečně našla čas a klid pro sepsání následujícího, snad pozitivně naladěného článku, u něhož sedím v tureckém sedu s miskou ovesných a kukuřičných vloček. A o čem vlastně bude?
O tom, jak jsem se setkala s jedním z nejinspirativnějších lidí, jež mě motivují, o tom, jak je na světě přece jen fajn, o tom, že sny se vyplňují, a taky o tom, jak mě s obrovskou radostí ohodil pták svým nemalým množstvím trusu.

Bude to něco okolo roku, kdy jsem poprvé narazila na instagramu fotku jakési blonďaté, krásné slečny s exotickým prostředí v pozadí. Rozklikla jsem její profil - jmenovala se Anie Songe a mě beznadsázky doopravdy překvapilo, že je Češka. Kolovala jsem fotografií za fotografií a zjistila, že se zřejmě nejedná o pouhou slečnu, která vyrazila na týdenní líbánky s místním plavčíkem.
Následně jsem si rozklikla i odkaz na její osobní blog - aniesonge.com. Od toho momentu, kdy jsem přečetla první článek, jsem se stala jejím fanouškem. (Jak by se asi jmenoval její fandom.. "Songers?") Každý příspěvek, jež doposud napsala - a jistě i napíše - je plný pozitivní energie, drahocenných zkušeností a především inspirace a motivující síly. Stačí přečíst pár vět a člověk má pocit, že je doopravdy strůjcem svého štěstí a že lze uskutečnit i ty nejšílenější sny. A to je to, čím nad ostatními českými blogerkami vyniká. (Sama tvrdí, že je odlišná svým životem na Bali, ale nevěřte jí to... Ve skutečnoti její ojedinělost spočívá ve vášni pro život, který v sobě společně s Lukášem mají. Kdyby nebylo životu na Bali, ale "jen" v Čechách, milovali bychom je stejně.)


Přesně se mi vybavuje vzpomínka, kdy jsme jeli s rodiči v autě na naši chalupu v Jizerských horách, já znuděně posedávala na zadním sedadle, poslouchala hudbu, když jsem si vzpomněla na Anie a její blog a začala o všem přemýšlet. Náhle jsem s trhnutím stáhla sluchátka z uší a uprostřed rozhovoru rdičů začala nadšeně o příběhu Anie a Lukáše vyprávět. O tom, jak je to všechno boží, jak se mi vše do posledního detailu líbí a jak bych si takhle dokázala představit vlastní život. Na to přicházely typické rodičovské výmluvy a vrtkavé poznámky. Jednoduše - nevěřili. Nevěřili, že se dá žít takovýmhle životem, a hledali záludnosti. Měli pocit, že nám Anie neříká všechno. A to mě zklamalo.
Stále jsem sledovala články, fotky, četla příspěvky, lajkovala a komentovala, těšila se každý den na události z Makawi Tuwa a otvírala instagram prakticky jen kvůli tomu. To, že se s Anie a Lukášem budu moct setkat, jsem v té době ještě netušila.
Letošního roku přicházely příspěvky o návratu do Čech. To by bylo hezké, kdybych je potkala na ulici... Čistě náhodou... říkala jsem si v duchu. A poté nadšení. Na plánu objíždění českých kempů a pořádání přednášek. A - příspěvek s datem pražského meetingu! Okamžitě jsem nahlédla na datum, abych se přesvědčila, že jsem v Praze a nikde nelítám. A ono je. Za dva dny jsem vyrážela do Stromovky. Nervózní ze setkání, z toho, že beru přítele, který nemá k blogerství, instagramu a podobným "novodobým" věcem vztah. Sám se mi pak přiznal, že jde vlstně jen kvůli mně a že se mu upřímně vůbec nechtělo.
To, jak byl nakonec z večera nadšený, bylo ksakru boží.


Do Stromovky jsme dorazili se zpožděním. Když jsme po delším rozvažování našli místo činu, na místě již bylo kolem dvou, tří desítek lidí sedících na dekách a popíjejících plechovkové pivo. V čele seděli - Anie a Lukáš. Nad hlavou jim poletovaly lapače snů, jež celé události dodávaly o to větší snovou atmosféru, stejně jako vyprávějící sympatický pár. Jakmile jsme přišli blíž, Anie s Lukášem pozdravili, my též - já samozřejmě nervózní - a celý prostor zaplněný lidmi se otočil čelem k nám - což mi na nervozitě neubralo, nečekaně. Usadili jsme se,já se nepřestala usmívat. Byla jsem plná nadšení a dojmů.
Během deseti minut začal program. Anie s Lukášem vyprávěli svůj příběh od samého začátku, kdy začínali s brigádou v Londýně a potýkali se s nepříjemnostmi každých dní. Každá věta, jakou řekli, jakoby pomáhala nám ostatním v cestě životem - na co si dát pozor, do čeho se pouštět, do čeho v žádném případě ne, co provádět s parfémy bohatých žen, jak správně přinést zákazníkovi šálek kávy a jak se nebavit se španělskými kolegyněmi. Je zvláštní a pozoruhodné, jak kteroukoliv událost dokázali přednést s jistou dávkou rozotmilosti, vážnosti i vtipnosti.
Příběh pokračoval dál a dál, dozvídali jsme se detailnější inforamce o cestě do Thajska a prvních zkušenostech s vedením resortu, publikum poslouchalo a ani nehleslo. Bylo to příjemné a inspirativní. Popravdě, při poslechu těch dvou má člověk pocit, jako by nic nebylo nemožné, jakoby šel split i ten nejšílenější sen. A to je to, co mi celý večer přinesl. Víru.
...Mimoto mi samozřejmě přinesl i nemálo trapný moment, kdy všichni v tichosti poslouchali, nad hlavou, kdesi v koruně stromu, se pohnula větev, vyletěl pták a v samý okamžik mi na nohy (včetně břicha) přistálo překvapení mazlavé konzistence obřích rozměrů. Ten moment, kdy mi nálož s mlasknutím pleskla o holou kůži mých stehen a kdy se na mě otočilo asi deset tváří včetně přítele, byl zkrátka k nezaplacení. A to jsem seděla, opřená o dlaně, nohy v překřížení natažené a byla zabraná do vyprávění. "Co to, do háje, je?!" zeptala jsem nevěřícně svých nohou v naději, že mi odpoví.
"Já bych se neptal..." prohlásil mezi zuby přítel a snažil se s cukajícími koutky nepropuknout v hlasitý smích. Těm zbylým deseti lidem kolem nás se to nepovedlo. Hm. Tak jo, alespoň jsem vás pobavila, bylo mi ctí. (Mou útěchou zůstává, že mi to nespadlo třeba na hlavu, popřípadě že se o této "nehodě" nedozvěděli všichni sedící včetně Anetky a Lukáše.)
Praní trička a mytí nohou ve stromovčím rybníku mi zabralo několik dalších minut. Neúspěšně. A jela jsem s mokrým tričkem domů. Ehmm.. Ale hlavně s úsměvem, protože s tím jde vždycky všechno nejlíp!


A nejlepší část večera?
Moment, kdy už jsme odcházeli (jej, to zní divně..), a já cítila nutkavý pocit rozloučení. Bylo mi blbé sbalit deku a odejít. Blbé, neslušné a polituhodné. A tak jsem vyčkala, než se s Anie pár slečen vyfotilo, a vyšla vpřed. Stál přede mnou náhodný kolemjdoucí, jehož konverzace s Anet zabrala dalších pět minut, během nichž jsem vymýšlela svůj ultraúžasný-chytrý-a-dojemný proslov, jehož obsah jsem zapomněla v moment, kdy pán odešel. Stála předemnou maličká víla s modrýma očima, v jejíž blízkosti jsem si připadala jako masitý obr s rudou hlavou. Hehe.. "Ahoj, jenom abych se představila, já jsem Majka," (proboha, hůř jsi začít nemohla?) "já jen že už s přítelem odcházíme, tak jsem se přišla rozloučit, protože mi přišlo blbý jen tak odejít." A Anetka rozevřela ruce a já ji objala. Ah, štěstí, štěstí. Jak já tě mám, krásný pocite, ráda. A pak následoval můj maličký proslov, za nejž bych na Oscarech velký potlesk nedostala, ale což. Anie udělal radost. A to bylo hlavní.

A na závěr?
Jsem neskutěčně ráda, že jsem tyto dvě bytůstky mohla poznat, vidět na vlastní oči a přesvědčit se, že sny jsou doopravdy uskutečnitelné. Protože tihle dva, Anie Songe a Lukáš z Bali, jsou toho příkladem!

P.S.: Díky za náramek, Anetko. Je boží.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ohněm políbená Ohněm políbená | Web | 25. července 2016 v 9:43 | Reagovat

Anie taky sleduju a je naprosto skvělá! Krásný článek, ani nevíš, jak moc ti závidím (všechno kromě té ptačí nadílky, teda)!

2 Michelle Michelle | E-mail | Web | 25. července 2016 v 9:58 | Reagovat

Docela mě mrzí, že jsem je nakonec minula, ráda bych si jejich zážitky poslechla. Annie taky sleduju (i když mi někdy přijde až příliš pozitivní, tak mi celkem sedí) a na Bali bych někdy ráda minimálně na dovolenou. Díky za sdílení zážitku ;-).

3 Kristýna Kristýna | Web | 25. července 2016 v 10:28 | Reagovat

Úžasný článek! Anie naprosto zbožňuji! :) Chtěla jsem se za nimi podívat, když byli v Ostravě, ale bohužel jsem v tu dobu byla zrovna nemocná a neměla bych s kým jít, což pro mě - jako člověka, který se bojí takhle cestovat sám, bylo celkem rozhodující. Každopádně je skvělá a i tento článek je skvělý! :)

4 Anie Songe Anie Songe | 6. října 2016 v 5:32 | Reagovat

Jé, to je nádherný! Hrozně moc děkuju <3

5 zzz zzz | 12. července 2017 v 18:51 | Reagovat

A takto konci nas svet. Idiotskymi blogerkami s nulovou nadeji pro prinos lidstvu. Neuveritelne, co nekdo dokaze vyplodit a pak to jeste nekam bez ostychu postnout...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama