"Jedeme políbit Hanse!"

10. května 2016 v 20:55 | May |  May a život
Vítám tě, drahý čtoucí, na "Majčeti".
Sedím u stolu ve svém zabordeleném pokoji, po dlouhé době píši článek na svůj neaktivní blog. A ejhle, krásné téma týdne, které přesně vypovídá o náladě mých předešlých dní. To, čeho jsem byla svědkem uplynulý víkend, se mi vrylo do paměti a v ní také zůstane hodně, hodně dlouho.


Vždycky jsem byla názoru, že takoví lidé, kteří se umí radovat z maličkostí a hledat štěstí v každodenních chvílích, jsou ti nejmocnější na zemi. Mají totiž všechno - smysl života, hodnotu, štěstí. A víte co? Já si na ten pocit alespoň sáhla. Možná to byl jen malý dotek z dálky, ale je úchvatné, jak i ta sebemenší známka vás během chvíle dokáže dostat do tranzu "jsem nejšťastnější bytostí pod sluncem".


Psal se pátek 6.5.2016 a já se probudila do skvělé nálady. První dvě hodiny zkoušení z dějáku a test ze "socek", ale což, zrovna tohle mi narozdíl od nerovnic a chemických vzorců vždycky šlo. Oboje jsem zvládla s prsTem v nose a čeřila se zdravou pýchou. Po škole jsem uháněla za přítelem, s kterým jsem měla v plánu strávit celý víkend - rodiče odjeli pryč a my měli celý dům jen a jen pro sebe. No, není to ten nejlepší dar od rodičů pro teenagera za jeho dobré školní výsledky? Měli jsme na plánu obšťastnit klavír na Ládví, usednout k němu a hrát. No, dobře.. Přítel měl hrát, já se zamlženýma očima naslouchat. S klavírem si rozumím asi jako hlemýžď s citronem. Po nějaké době, co musel čekat za rohem domu (ano, naši se opozdili s odjezdem), jsme vyrazili na Ládví. Klavír nikde. Heh. Nakonec jsme celý věčer strávili procházením se noční Prahou. Potkali pána s "objímací cedulí".
"Jé, pán s cedulí.. Obejmem ho?" drkla jsem do přítele (budeme mu říkat K.) loktem.
"Obejmem?" opakoval.
"Obejmem." oznámila jsem a už jsme k němu pádili. Pozdravili jsme ho, K. ho objal a od pána se mu dostalo pevného sevření. Stáli tam, objímali se a mým tělem projel jakýsi nával adrenalinu a štěstí. Pak jsem ho objala já. Obepnul kolem mě své silné paže a pevně svíral. Možná je to divné, ale cítila jsem se v bezpečí. A to byl cizí. Úplně.
"Moc lidí vás asi neobejme, co?" zeptala jsem se v průběhu objímání. Odpovědi se mi nedostalo.
Pak se odtáhl a s leskem v očích řekl: "Víte, já se nerad bavím, když někoho objímám. Objetí pak postrádá svůj hlavní smysl a není tak intenzivní." a vřele se usmál.
Ten člověk. Ten člověk ve mně dokázal během chvíle zapálit svíčku. Jedním pohledem si u mě získal neskutečnou důvěru. Ten člověk ve mně vzbuzoval pocit štěstí.
Celý večer se táhl v podobném duchu. Radovala jsem se z toho, že je krásná noc, že šumí Vltava, že v baru hrají příjemnou muziku, že nad Rusáky v hokeji vítězíme a že vidím starého bezdomovce u volně postaveného klavíru, kterému stačilo jen přikreslit frak a naleštěné boty, aby mohl hrávat na prknech Národního.
Pátek byl kouzelným dnem. Ale sobota. bohové..


Už jsem se toho dne - 7.5.2016 - nemohla dočkat nějakou řádku dní. Odtrhávala jsem listy kalendáře a ve zmačkaných koulích je odhazovala pryč. Už nějakých třičtvtě roku jsem střežila lístek na koncert do pražské O2 Areny. Do Prahy měl totiž namířeno Hans Zimmer, skladatel filmové hudby, jehož tvorba mě zasvětila do kouzel a tajemna "epic music", tedy epické muziky, jak ji Angličané začali říkat. Na koncert jsme se s kamarádkou po celou dobu těšily, načež zjistila, že na koncert nemůže. A tak vzešel geniální nápad přetvořen v ještě geniálnější realizaci - na koncert se mnou vyrazí K. Zimmera také uznává, roztéká se pod tóny jeho hudby a nejradši by ho nechal svatořečit.
Kolem šesté hodiny večerní nás autobus odvezl na metro. Byli jsme hezky oblečení, upravení, tak jak se na koncert velikána sluší a patří.

Čím více jsme zastávce Českomoravská blížili, tím více sílila i moje nervozita. Vbřiše mi vířila expanze motýlů. Chtěla jsem sedět v hledišti, hned. Zastávky ubíhaly pomalu jako dny před výplatou, jakmile jsme vystoupili, hnala jsem směrem z metra ven, jen abych byla Hansovi co nejblíž. Po celou cestu jsme s K. provolávali onu geniální Olafovu hlášku. "Jedeme políbit Hanse! Kdo je ten Hans?"

Prošli jsme kontrolou. Jen co jsem pípla lístek, začala jsem jásat a poskakovat na místě. Byla jsem jak ojíněná. V životě jsem nebyla nadšenější, že můžu stát pod střechou O2 Areny. Byla jsem na Zimmerovi. Jo! Hans Zimmer! AArghhh! K. šel hned za mnou, promnul si oči, byl na tom podobně jako já. Pak mě uchopil kolem pasu a políbil. Jo, byli jsme zoufalí. Zoufalí z předávkování štěstím. Pokračovali jsme v cestě za naším sektorem a doufali, že budeme vpuštěni dovnitř. Jak jsme se mýlili - museli jsme čekat nějakou plůlhodinu, přišli jsme moc brzo. Jakmile se brány do ráje rozevřely, usadili jsme se a málem roztekli. Měli jsme naprosto geniální místa, rozhled na celou arénu a především celé pódium. Seděla jsem, hučela do K. (za to se ti omlouvám), poplacávala ho po těle, z nervozity a nedočkavosti jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. Během chvíle mi začaly téct slzy po tvářích, já ani nevěděla proč. Možná odpověď: Hans Zimmer.
Do půl hodiny (se zpožděním, kvůli pozdě-příchozím) koncert začal.
Zhasla světla.
Aréna utichla.
Já přestala dýchat.
Tedy...
Skoro.
Umřít by se totiž nevyplatilo - z Hanse bych moc neměla.
Objevil se reflektor, jehož konec zamířil na jediný bod.
Pán s nastupující pleší, silnějším břichem, padnoucím frakem elegantního vzezření a sympatickou tváří.
Hans, Jo, poprvé jsem viděla Hanse Zimmera. Utvrdila jsem se, že bůh existuje.
Na pódiu se zvedala jedna opona za druhou, řady hudebníků přibývaly, hudba zněla. Hans hrál - na klavír, klávesy, kytaru, benjo. Byl součástí toho dokonalého celku, jež neučinil jedinou chybu. Po pár několika skladbách jsem se otočila na K.a chtěla mu něco říct. Když v tom jsem uslyšela ony první tóny a myslela, že dostanu infarkt. Nadskočila jsem metr nad sedačku a zalapala po dechu. Začal soundtrack ze Lvího krále. Celé vystoupení jsem viděla ostře jen na pár vteřin - ve zbytku jsem bulela, jakobych měla před nosem náklad rozřezaných cibulí. Nemohla jsem přestat brečet, tiskla jsem si dlaň k ústúm a snažila se pláč zadržet - neúspěšně.
A pak.
To přišlo.
Největší moment večera.
Piráti z Karibiku.
Jestli jsem kdy zažila sluchový orgasmus, tak tehdy. Světelná show, padesát hudebníků s obrovskou energií,už z podstaty dokonalý soundtrack, hudba dunící celou arénou. Zírala jsem s otevřenou pusou a ničemu před zraky svými nevěřila. To, co se odehrávalo na pódiu, bylo mimo lidské chápání. A já jsem doteď nejšťastnější člověk na světě, že jsem onoho okmažiku mohla být svědkem. Jakmile soundtrack dozněl, celé obecenstvo povstalo, stálo na nohách, tleskalo vší silou, popřípadě se snažilo utřít tváře zmáčené od slz. (Tak jako já, heh.)
Podobný pocit se mnou nesl i při úplně poslední skladbě večera - Inception - Time. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak emotivní byl zážitek při poslechu Hanse hrajícího na klavír. Hrál sólo. Celá aréna byla ztichlá, na pódiu svítil jediný bod, od něhož se linuly jemné, teskné tóny. Jakmile dohrál, vypukla exploze. Ta doposud umlčená sedící masa posluchačů vystřelila vzhůru s obrovským hukotem - potlesk, jekot, výkřiky, pocit zoufalého útápení se v přebytku štěstí.
Vidět jej odcházet z jeviště bylo to nejhorší na celém dni, na celém víkendu. Stejně jako všichni přítomní jsem si i já přála, aby TA NOC neměla konců.
Přála jsem si ho uslyšet znovu.
A přeju si to i teď.


Hans Zimmer
7.5.2016, Prague, O2 Aréna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 14. května 2016 v 17:59 | Reagovat

Četla jsem jedním dechem. Myslím, že je důležité vědět (nebo si začít všímat), že ten pocit může být na dosah. A koncert Hanse, to je přímo koupel v tom pocitu! :D Dovolím si zařadit do výběru na téma týdne.

2 May May | E-mail | Web | 14. května 2016 v 22:16 | Reagovat

[1]: Jej, děkuji. :) Jo, jen co jsem si téma pro Téma týdne (och, jak divně znějící) přečetla, měla jsem jasno. :D
P.S.: otevřela jsem tvůj blog a musím tě z celého srdce pochválit, boží tvorba.
P.P.S.: Plivanec můj favorit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama