MP2: "Je to součást mýho života."

29. listopadu 2015 v 21:37 | May |  Filmománie
Sedím u stolu, v uších mi zní skladby plné emocí. Přemítám, co napíšu. Oči se mi zalévají slzami a stále si připomínám, že to je jen film. Že to je jen kniha. Ne, není to jenom film nebo knížka. Je to součást mýho života a zapomenout se nedá. Tečka.






Je to přes týden, co jsem usedla na jedno ze sedadel pražského kina a netrpělivě vyčkávala na začátek konce. Konce mé milované ságy, kterou doufám každý zná (pokud ne, přečíst, podívat, ihned!). Jedná se o Hunger Games.
Už několik dní před premiérou se mi při pomyšlení na závěrečné titulky stahoval žaludek. Stresem, smutkem, fanatickým vyčerpáním, pojmenujme to, jak každý uzná za vhodné. Nechtěla jsem si přiznat, že bude konec, že nepřijde nové zpracování, nové trailery, premiéry. (Což je docela zvláštní, když poprvé jsem svět Hladových her okusila teprve před rokem…) Bála jsem toho dne, přesněji 19.11.2015, kdy vejdu do sálu, usednu a spustí se film. Ach…



Už když mě toho dne táta budil, první, co mi proběhlo hlavou, bylo: "Ach můj bože, dneska je premiéra. Do háje.." Otec strčil hlavu do pokoje a já místo každoranního "Majko, vstávej", uslyšela: "Majko, dneska je premiéra.." Fajn tati, vážně mi pomáháš.. Celý den jsem kontrolovala hodiny, odpočítávala minuty, hrdlo se mi stahovala víc a víc s nabývajícím časem. Pak přišel čas. Jako správný "tribute" (fanoušek THG) jsem vyrazila v plné parádě. Zaplétaný cop vedoucí z levé strany hlavy a splývající na pravé rameno. Ručně vyráběný model ptáka v kruhu zdobící můj krk. A především - červený reprodrozd na obličeji. Jsem tribute. Jsem členem jednotky. Jsem v revoluci. Koukalo na mě celé metro, lidé v kině se usmívali, jeden mladík dva schody nade mnou (při jízdě eskalátorem) zapískal Katnissino znamení. Cítila jsem horkost u srdce, neskutečný pocit blaženého štěstí.





Usedla jsem na místo. Začaly reklamy. Ať jich je co nejvíc, přála jsem si. Tělo se mi klepalo, polilo mě obrovské horko, a tak jsem svlékla bundu, svetr, až jsem zůstala jen v nátělníku. Reklamy končí, začíná film. Buší mi srdce a oči se pomalu skelnatí. Objeví se LIONSGATE a já vím, že není úniku. Tohle je naposled. Na plátně se objevuje Katniss (Jennifer Lawrence, bohyně herectví), pokouší se o první slova přes nateklé uzliny způsobené Peetou (Josh Hutcherson, heyyy, babe…) Jedna scéna střídá druhou, sedím se zatajeným dechem mezi dvěmi kamarádkami, které vnímají každý můj pohyb. No, spíš pohyb mojí sedačky. Na rozdíl ode mě nečetly knihy, tudíž neví, co se stane. Očekávám úmrtí, klepu se, nejradši bych utekla hodně, hodně daleko, schovala se před světem. Snaha marná. Vidím, jak umírá první postava. Boggs… A zrovna v okamžiku, kdy si ho člověk extrémně oblíbí. Další… Finnick… Ach, jak je tato smrt rychlá. Jak je bolestní. Kdo by neměl rád šarmantního mladíka s pěknou postavou, plně milující jedinou lásku, psychicky labilní Annie? Dobře, smrt této postavy jsem zvládla. Teď mě čeká další úkol, horší. Mnohem horší… Prim. Sladká, něžná Prim. Ta, jejíž jméno bylo vhozeno do osudí pouze jedinkrát, a i přesto bylo vybráno. Její smrt přišla naráz, stejně tak i odezněla. Provála rychlostí vichřice. (No tak, Suzanne… Zasloužila si žít! I Finnick!) Po tváři mi stéká jedna slza za druhou. Prožila jsem několik smrtí oblíbených postav a sedím tu s vědomím, že za chvíli je konec. Ani nevím, kvůli čemu brečím víc. Když v tom spatřuji zázrak. Pár, který jsem i vždy vysnila, se stal skutečností. Alespoň na malý okamžik. Vidím, jak Haymitch políbí Effie… Zástava srdce, napumpování a vnitřní výbuch emocí. Zkrátka, Hayffie! Od konce mě dělí poslední minuty. Jedny z nejemotivnějších. Smutek z Katnissiny scény s Pryskyřníkem, epilog. Lepší zakončení nastat nemohlo.

Držela jsem se. Oči zalité slzami, ale nedovolila jsem jim skápnout na mou tvář. Za melodie Deep in the meadow sleduji jména běhající po plátně. Nevydržím to. Propukám ve fanatický pláč plný beznaděje. Je konec. Sleduji jména na obrazovce a snažím se nevnímat drzé lidi odcházející ze sálu. Sedím s koleny přitisknutými u brady, rukama zkříženýma u obličeje. V sálu je nás pouze pět, když titulky končí. Zdvihám tři prsty levé ruky, tisknu ke rtům a poté napřimuji. Vzdávám hold všem, jenž se podíleli na tomto snímku.


Vycházím ze sálu, míjím návštěvníky následujícího promítání a děsí mě myšlenka, že oni zatím neviděli vůbec nic. Chci být jedním z nich, ale vím, že nemůžu. Hledí mi do tváři, uslzené červené tváře a snaží se rozpoznat mou náladu. Zřejmě nevědí, co čekat. Jak ráda bych jim to řekla, jak ráda bych začala křičet, tady a teď.

Vycházíme z kina. Opilá emocemi se potácím uličkami pražského centra a nevnímám mráz kolující mým tělem. Obličej mi vře, nejsem schopna přemýšlet. Zastavujeme se na rohu silnice, popíjíme hruškovou vodku. Stojíme na místě asi 15 minut a já stále nepromluvila jedno smysluplné slovo. Stejně jako před rokem. Odcházíme, míříme do mekáče. Sednu ke stolu, ponořím obličej do dlaní a snažím se schovat před světem. Nechte mě bejt.. Už nechci.. Už tu nechci žít… Je totiž konec.


May
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karfigolka Karfigolka | E-mail | Web | 21. ledna 2016 v 10:09 | Reagovat

Já jsem v jiné dimenzi, když si doma udělám aromaterapii. Éterické oleje a jejich vůně vás v myšlenkách přenese tam, kam si budete jen přát ;-) http://www.stromys.cz/

2 Dark Games Dark Games | Web | 16. března 2016 v 21:05 | Reagovat

Zdravím,

ráda bych Tě pozvala na naše RPG. Je to textová hra na téma Hunger Games. Pokud se budeš chtít přidat, rádi tě do světa RPG i Hunger Games zasvětíme.

Dark Team, http://on-hungergames.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama