Arrivederci, dětství!

26. října 2015 v 20:24 | May |  May a život
Za nějakých 8 měsíců dovrším dospěláckého věku - jak děsivé. Neustále slýchám, jak spolužáci plní své autoškoly, baví se o testech a oslavách, zatímco já sedím zmlkle ve své lavici, s dlaněmi stočenými na klíně a snažím se vše vypustit ihned z hlavy ven. Ano, jsem nejmladší ve třídě, a proto se mi tyto konverzace vyhýbají obloukem. Jsem odlišná také proto, že nejsem ten typ člověka, jenž netrpělivě odtráhává stránky z kalendáře a počítá zbývající dny do 18. narozenin. Jsem věčné dítě.

A proto se na dospělost snažím nemyslet, oddalovat červen co nejdál a užívat si dětského věku. (Který doufám nikdy neskončí - nepočítaje rodný list.)

Můj příběh započal kolem poloviny září roku 1997, kdy si mí tehdy mladí, krásní rodičové usmysleli, že by bylo potřeba dalšího otrůčka do domácnosti. Přece jen, s jedním synem by byla nuda, no ne? A tak jsem se jako malá součástka otcova těla dostala do útrob matčiného lůna. (Zajímalo by mě, čím jsem nad těmi miliony zbylých soutěžících vyhrála. O co, že to bude můj neodolatelný šarm?)

Psal se den, kdy jsem se začala v mámině břiše příliš tísnit, "potřebovala jsem na vzduch". Spustila jsem mámě bolesti, ale jen tak jí to nedarovala, byla jsem si vědoma, že na tento den by neměla nikdy zapomenout, a tak jsem jí nadělala spoustu škod. Asi jsem nepočítala s tím, že může mít problémy až doteď. Holt jsem byla mladá a blbá. A tak jsem se vyprdla jednoho teplého večerního dne - 20.6.1998. Brácha měl radost, že má konečně koho provokovat, brečela celá family, konečně přišla na svět malá holčička, jíž budeme moct dělat růžové culíčky!


Od mala jsem patřila k těm buclatejm. Plné nachové tvářičky, špíčky, faldíky a neustále jídlo u pusy. Nikdo mi však neřekl, že mám jít na přijímání občánků. Bývala bych zhubla, abych se vešla do šatů a na fotkách vypadala jako MISS Baby. Takže výslednice dopadla asi takto. No co, bez těch špeků bych to prostě nebyla já. Roztomilá tlustá Mařenka. Mařenka, co snědla všechny perníčky a s Jeníčkem se nerozdělila.


Aspoň, že ta mamka měla vkus a věděla, co si smí dovolit. To však bylo mé mínus, jelikož jsem oproti ní vypadala jako slon v porcelánu, kdežto ona by si nahrábla kdejakého chlapáka. Dík, mami.



Jako spárvný rebel jsem byla ráda v partě, říkala, jak mám s rodiči těžký život a stěžovala si na každodenní problémy. Naštěstí jsem nastoupila do skvělého gangu naší školky, kde táhli všichni za jeden provaz a když někdo spadl na dno, ostatní do vytáhli vzhůru. Dokonce jsme měli i pařbu ve velkém - holt 5 let je ti jen jednou za život, tak proč to náležitě neoslavit! Pili jsme, jedli jsme, a na moji počest vyžunkli tak 10 láhví. Tehda měly rychlé špunty ty správné grády.


Ovšem rostu i já. Není možné trávit celý život ve školce - i když bychom všichni rádi, že ano. Do školy jsem se těšila, jenže to jsem si nebyla vědoma ztráty kuchařky Lentilky, odpoledního spaní a hraní si "Had leze z díry, vystrkuje kníry, bába se ho lekla na kolena klekla." Ne, tam nahoře prý musíme sedět v lavici, dělat úkoly a mluvit jen tehdy, když jsem k tomu oslovena. Jak s takovým přístupem žít? Jak do takového ústavu chodit několik dalších letech, kolik ještě ani neumím spočítat, a nezbláznit se? Už na zápisu po mně chtěli barvy, tvary,… Zkuste třeba rovnici o dvou neznámých, no ne?


Nakonec se ukázalo, že základka není tak špatná. Super krásná nová škola plná super krásných nových lidí. Utvořili jsme super krásný nový gang, vyměňovali si svačiny, protože zkrátka od cizího chutná vždycky líp, smáli se, dělali lumpárny a zkrátka byli super parta. Pardon - super krásná nová parta. Kolem třetí třídy přišla i má první zkušenost před kamerou jakožto seriálová postava. Netvrdím, že očekávám, že všichni čtoucí vědí něco o seriálu Zdivočelá země. Prostě je to historický seriál pojednávající o chlápkovi, co se mu po 3 řady dějí špatné věci. Tečka. I přes to, že jsem o ději nevěděla zhola nic, byla to pro mě super sranda. Trávila jsem čas s dalšími herci. Dokonce i děti tam byly, sami sourozenci Valentovi. Na tento čas budu vzpomínat ještě dlouho - a ráda.


Je asi jasné, že Zdivočelou zemi nevidělo mnoho z vás. Ale co jste určitě viděli, je tradiční český film S tebou mě baví svět. Ne, nechytejte se za hlavy, nehrála jsem tam. Ale díky tomuto snímku vám naprosto krásně vysvětlím, co byla naše rodina každou zimu zač. 3 rodiny, 3 chlapi, 3 ženský, 5 dětí. Každý rok jsme jezdili na hory, děti s otci, zatímco mátinky zůstávaly doma a modlily se, aby se jejich dítka vrátila zdravá. Nutno říct, že každý rok byl jiný. Každý rok se strejdovi Luďkovi ztratila jiná část výbavy nebo se ztratil on sám, pokaždé s jiným příběhem.


Na základce jsem přebyla celkem 5 dlouhých let, tehda mi to připadalo jako věčnost. Ještě aby ne, když v době, kdy jsem odcházela, představovala doba pěti let skoro půlku celého mého života. Ale pokračovala jsem v cestách svého staršího bratra a po páté třídě - jak ten největší šprt - přešla na gympl. To je taková ta děsně chytrá škola. Nebo spíš všichni tvrdí, že jsou děsně chytří. Ale popravdě moc chytří nejsou. Asi jsem jedna z nich, jelikož jsem tu již sedmým rokem, naše třídy se neustále obměňuje, počet stále klesá a z prvotních 22 žáků je nás pouze 11.


Tehda jsem si ještě myslela, že být gymplák je něco ojedinělého, významného a naprosto fenomenálního. Asi jsem si musela něco silnýho šlehnout. Netvrdím, že lituji svého rozhodnutí na gymnáziu zůstat. Bylo to jediné možné východisko, jak vyplout z mé nerozhodnosti ohledně střední školy. Snažím se být maximálně spokojená, i když je to někdy opravdu těžké. Snažím se vyjít s každým, koho na chodbách potkám - i když snášet toho zakomplexovanýho fyzikáře prostě nejde - a vstávat s úsměvem každé ráno.

Vstávat s úsměvem. To se mi lehko řekne. Když vstávám s vědomím, že zanedlouho mi dospělost, ta ohyzdná ohavná vlastnost zaklepe na dveře a pozve mě dál. A já prostě vím, že nejde odmítnout. Že se nelze vrátit v čase, do krásného věku 10 let, kdy byl svět růžový, plný slunečního světla a smějících se tváří. Nezbývá mi nic jiného, než dát sbohem svému dětství. Dětství, které bylo plné kouzel, magie, lásky a smíchu. Dětství, Arrivederci!



Stávám se ženou snící o pohádkovém návratu do dětských let ... 

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 26. října 2015 v 20:49 | Reagovat

Dospělost nemá s věkem nic společného... Pěkný článek, musela si mít vážně krásné dětství :-)!

2 Jade Jade | Web | 26. října 2015 v 22:26 | Reagovat

Nádherně pojaté téma. Není nad úderné články s hlubokým významem. Máš ode mě pět hvězdiček a... neděs se. Na prahu dospělosti nás vystrašeně podupává víc.

3 May May | Web | 27. října 2015 v 22:09 | Reagovat

[1]: Přesně to samé mi pověděla jedna matka tří krásných dětí. Cituji, "Dítětem může být člověk i v dospělosti." Jinak děkuji. A ano, řekla bych, že měla. :)

[2]: Děkuji, moc si toho vážím. To jsem ráda, že nejsem jediná, kdo se dospělého věku spíše bojí.. :D :)

May

4 Clody Clody | Web | 30. října 2015 v 13:21 | Reagovat

pri tých fotkách si spomeniem na moju dcérku, že ako rýchlo ide ten čas, niekdedy si želám aby čas spomalil :) , pekne napísaný článok chválim !

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 9:45 | Reagovat

Moc hezký článek :-)
A nezoufej, tím, že jdeš spát jako sedmnáctiletá a probouzíš se osmnáctiletá, tím nebudeš dospělejší :-)
Tvoje sny a Tvoje přání budou stejná, jako rok předtím :-)
Mně bude v dubnu čtyřicet a stejně mám pocit, že jsem pořád to dítě, co leze po stromech a hraje na schovávanou...
Vlastně, pořád lezu po stromech, jen už si vybírám ty nižší a bezpečnější a pořád hraju na schovávanou.
Mám víc odpovědnosti, to jo, minimálně za svoje tři děti, ale uvnitř jsem to pořád já :-)

6 Lucka Lucka | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 13:03 | Reagovat

Mně je 21 a pořád si nepřipadám dospělá, myslím, že ta hranice není určená věkem, tak si z toho nic nedělej. :)

7 vesi-povidky vesi-povidky | Web | 13. listopadu 2015 v 13:20 | Reagovat

To bude divný, až mi bude za šest let osmnáct, a fakt budu dospělá... :D
A

8 Gartouzek Gartouzek | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 14:07 | Reagovat

Sníš o návratu do dětských let? Proč se tedy do dětských let nevrátíš? Máš předpoklady to udělat. Umíš hezky psát, máš fantazii, máš dětství v paměti. Můžeš začít psát krátké poučné příběhy pro děti. Nejlépe do půl stránky. Mnoho dětí neudrží déle pozornost. Nebo můžeš pro děti, případně s dětmi, hrát pohádky nebo dětské hry. Myslím, že je málo napsaných divadelních her pro děti, které odrostly pohádkám, a dospělému světu ještě nerozumumí. Tím myslím problémům dospělých, ani dospívajícím. Je to takový mezisvět, kterému málo dospělých rozumí.

9 Illumináti Illumináti | Web | 13. listopadu 2015 v 14:26 | Reagovat

such dospělost
              wow
very ne
       much hejt

10 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 15:09 | Reagovat

Ahahah a už bude jenom hůř. Jsem dospělá asi jenom půl roku a pěkně mi to za tu dobu stihlo lézt na nervy...

11 Fibian Fibian | Web | 13. listopadu 2015 v 15:23 | Reagovat

Super článek, skvěle napsáno! Tleskám! :)

12 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 13. listopadu 2015 v 15:52 | Reagovat

No prosím, konečně dobrý článek na hlavní stránce! :) Heleď, ona ta osmnáctka nic neznamená. Ani dvacítka. Aní jednadvacítka. U mě hodně změnilo až stěhování od rodiny po střední, ale pořád jsem to já.

13 fakynn fakynn | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 16:27 | Reagovat

To je naprosto úžasně napsaný článek, dlouho jsem nečetla nic tak čtivého a super.

Já už nosím nálepku dospěláka pár měsíců a vlastně to je takový... nijaký. Jo, můžu jít a koupit si pití, cigarety a podobně, ukážu občanku a mám to, jenže oni ji po mně nechtěli ani v 16 a teď už vůbec ne, takže k čemu mi je? Že si musím všechno zařizovat sama, úplně sama a to mě neba.

14 A. A. | 13. listopadu 2015 v 17:18 | Reagovat

Nejenom, že jsem se narodila den po tobě, nejenom, že jsem taky nejmladší e třídě, nejenom, že jsem taky na gymplu, nejenom, že se taky netěším na osmnáctiny...  Pod tenhle článek se prostě chci podepsat! :D

15 Dena Hviezdička Dena Hviezdička | Web | 13. listopadu 2015 v 18:17 | Reagovat

Však každý je tak starý, na koľko sa cíti. Detstvo je krásne, síce v ňom ako tínedžer/dospelák nemôžeš byť večne, ale prečo si nespraviť nejaké detské chviľky(kukať rozprávky atď.)? Vôbec to nie je trápne, ak sa s tým nechváliš, aj keď, no a čo? Ja som tiež večné dieťa, rada tvorím a kreslím, síce na vyššej úrovni ako škôlkar(aspoň dúfam), ale i tak, podstata ostáva - mať nejakú radosť zo života, to, vďaka čomu bolo detstvo také krásne. :-)

Inak sme skoro rovnako staré. Ja som pre zmenu zase na gympli najstaršia.

Wow, ty si hrala v TV? Tak to závisť :-) (v dobrom)

16 barlie barlie | Web | 13. listopadu 2015 v 20:29 | Reagovat

To je roztomilý :) Já jsem sice o rok mladší, ale taky mě dospělost a tak děsí.
Snad to s věkem fakt nemá nic společného :D

17 Monica Hell Monica Hell | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:20 | Reagovat

Na hlavni strance blogu ti napsali blbe jmeno... ja to musela podotknout;-) pekny clanek. Ty fotky mi pripomely nase detstvi:-D

18 surpan surpan | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:28 | Reagovat

Člověk si hned vzpomene, jak dětství bylo krásně jednoduché a jak jsme si jej užívali, hlavně v době bez počítačů, mobilů a technologie.

19 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:52 | Reagovat

Dospělými nás nedělá věk, ale úřady. Další z výrazů, který tě má zařadit do škatule a udělat z tebe zodpovědného občana. Ale jo. V osmnácti jsem se vzbudil, uvědomil si, co je za den a prostě to přešel. Od osmnácti už narozeniny neslavím vůbec. Ne, že bych předtím nějak slavil, ale teď ten den prostě přejdu bez povšimnutí.

20 May May | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 23:02 | Reagovat

[4]:
[5]:
[11]:
[12]:
[13]:
Všem moc děkuji za vřelé komentáře, potěšily den! :)
S ostatními musím souhlasit. Nedokážu si představit svou dospělost bez animovaných filmů, pohádek a dětského smíchu.

[17]: Ano, vím. :D Když mi dali článek na titulku u minulého blogu, napsali tam hrubku. Titulek zněl: "V 18 STÁLE PANNA, pomyšlení na sex mně děsí, píše blogerka Taxxi." (Na psaní mě/mně si dávám pozor jako na nic jiného, měla si vidět tu horečnou scénku, kdy jsem projížděla článek skrz na skrz a hledala chybu. No, nebyla u mě.. :D )
May

21 Simka Simka | Web | 14. listopadu 2015 v 13:33 | Reagovat

Aspoň si užívej života ! :D Ale ano, není špatné být ještě taková i když ti bude 18 :)

22 sabča sabča | Web | 14. listopadu 2015 v 13:35 | Reagovat

já jsem se na dospělost těšila, ale na druhou stranu jsem z ní měla trochu strach.

23 slunecnyden slunecnyden | 14. listopadu 2015 v 18:30 | Reagovat

Pěkný průřez života... Jen ty starosti bych řekla, že jsou pořád nějaké. Odpovídají věku. Tak se dospělosti neboj a klidně tu čáru překroč .-) :-)

24 Grumpy Grumpy | Web | 14. listopadu 2015 v 18:34 | Reagovat

To je takový milý článek :-) Přiměje člověka zavzpomínat si na vlastní dětství, jak si odstupem času uvědomujeme, že vše bylo mnohem jednodušší, i když se nám to tehdy tak nezdálo.

Nemyslím si, že osmnáctými narozeninami se stáváme dospělými, spíš jen plnoletými. Dospělost přichází postupně krůček po krůčku v průběhu let. Já jsem plnoletá už několik let, ale zcela "dospělá" si ještě nepřipadám. Takže není nic špatného na tom, že se nechceš loučit s dětstvím ;-)

25 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 10:32 | Reagovat

Ona dospělost není tak hrozná. Já jsem věkově dospělá, ale tvrdím že doteď dospělá nejsem. Vnitřně jsem dítě. Miluju plyšáky, spím s nima a občas ujedu na něčem fakt pro děcka :D Chce to pozitivní pohled a říct si, je to jen věk. :))

26 Bublushka Bublushka | Web | 15. listopadu 2015 v 12:07 | Reagovat

hezký článek, cítím to podobně, ale nemyslím se, že tím že se ti věk ze sedmnáctky přehoupne na osmnáct a budeš už moct oficiálně pít alkohol se musíš zbavit dětství- dětství je jen část našeho život a to jací jsme v něm byli nemusí zmizet po sfouknutí svíček na dortu... mě bude přesně za dva měsíce bez jednoho dne už dvacet... takže "dospělá" budu už dva roky a že bych byla nějak jiná mi nepřijde, možná jsem jen více zrozumněla a nebavím se tak bezrpostředně, jako, když jsme byla malá, ale to trvá tak nějak už od dvanácti let... ale stále ta má dětská část ve mě přetrvává a bude ve mě snad napořád- mezi těmi rozumnými dospěláky, kteří jsou často mladší než já pak někdy vyvolám kroucení hlavy, ale je mi to jedno- je fajn být i teď chvíli dítětem- nevzdávej se svého dětství, ale věz ze dospělost není tak špatná- možná už není tak růžová, ale zase už vidíš jak to vše doopravdy je... (a PS: když si budeš hrát s dětmi, tak se nikdo nad dětskostí nepozastaví- tam se oceňuje ;-) )

27 Ev. Ev. | Web | 15. listopadu 2015 v 13:14 | Reagovat

Ahoj May!
Při čtení tvého článku jsem se neustále usmívala jak "měsíček na hnoji". Vzpomínala jsem u čtení na své vlastní dětství, i když nebylo vždy tak růžové. Ale kdybych mohla vrátit čas, vrátila bych ho hned a klidně na úplný začátek všeho! Na den mého narození.
Jsem dospělá již skoro 5 let a část mého já zůstane dítětem navždy. Proto s Tebou velice soucítím a jsem ráda, že jsou i takoví lidé, kteří si dokáží kouzla dětství, pohádek, fantazie, snů a zázraků vážit a nevzdát se jich.
Kvůli těmto myšlenkám na mé dětství, moji neustále žijící fantazii a snění,  kvůli mým mírumilovným myšlenkám jsem si dva dny zpátky založila vlastní blog, kde se budu moci svobodně podělit o svou dětskou i dospělou část.
Věk je jenom číslo. A každému je tolik, na kolik se cítí.
Hlavu vzhůru!

28 Jana Jana | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 13:33 | Reagovat

Jo tak to jsi byla ty na těch fotkách na FB s Horse and Glamour? Zbožňuji je!

29 Zuzka Zuzka | Web | 15. listopadu 2015 v 15:34 | Reagovat

Žádný strach, dospělost není otázkou věku. Mě je něco málo přes dvacet, ale to jen na papíře :D V duši jsem pořád jako malé dítě.
Nepopírám, že po osmnáctém roku věku se objeví spousta otázek, které se musí vyřešit a pořád se objevují další, ale to nebrání tomu, aby jsi uvnitř pořád byla dítě :)

30 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 19:11 | Reagovat

Moc pěkné ohlédnutí za životem... Ale neber 18. rok života jako něco, po čem musíš být dospělá... Hlavní buď sama sebou a buď šťastná, dětinská či dospěle vážná? Vyber si svou vlastní roli, ve které se budeš cítit nejlíp ;)

31 Elwin Elwin | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 19:22 | Reagovat

Obávám se, že zopakuju názor 99,9% komentujících: dospělost neznamená mít 18+ ;) ukážu ti příklad, jo? Jmenuje se tady na blogu Elwin a 11. prosince jí bude 25. Trochu ji to číslo děsí, ale to jak všechno. Jinak dál vesele studuje, čte, mlsá, občas je velmi velmi ztřeštěná a prozpěvuje si na ulici, tančí v uličkách obchodů na tu správnou hudbu a dospělost ji netrápí. Občas s ní zajde na kafe, ale většinou si jí nevšímá :) věk nehraje roli. Ale samozřejmě, taky jsem trochu od svých 18. narozenin dospěla, ale nijak to nepřeháním. Dál se nemaluju, dál si čas od času učešu dva culíčky jako měla Pipi. A tak :)

Jinak se mi článek moc líbil, je vidět, že jsi měla a zatím i máš celkem příjemný život, což je moc dobře a doufám, že se tě to bude držet ještě dlouho :)

tak ať se jenom daří ;)

32 hedd hedd | Web | 15. listopadu 2015 v 19:52 | Reagovat

Fyzické stáří se naštěstí nerovná tomu psychickému... A tak doufám, že psychické mládí bude trvat věčně!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama